Noe – velkofilm vskutku biblických rozměrů

Aronofského film „Noe“ („Noah“) provází kritiky, zaměřující se na jeho popcornovou velkolepost, stejně jako na kontroverzní biblické téma. Různě se v tom, z mého pohledu, plácají a veskrze vyznívají tak, že se ve filmu oba aspekty příliš nepodařilo propojit. Mrzí mě, že pokud je tento film tak plytce vnímán, kritici nejen film nepochopili, ale ani nepochopili Aronofského tvorbu.

Režišér Darren Aronofsky má pověst zázračného dítěte, kterému se jako jednomu z mála režisérů ve svých filmech daří na svou stranu naklonit jak diváky, tak kritiky. Jeho filmografie dosud čítala pět filmů, ve kterých postupně stoupal na pomyslném žebříčku oblíbenosti od velmi vydařeného „Pí“, přes výborně přijaté filmy „Requiem za sen“ a „Fontána“, až po „Wrestlera“, za který si nominaci na Oscara vysloužili Marisa Tomei a Mickey Rourke a „Černou labuť“, za kterou získala Oscara Natalie Portman a sám Darren Aronofsky byl na Oscara taktéž nominován. Proto byl „Noe“ napjatě očekáván a kritika se na něj zaměřila s buldočí zavilostí.

Snad nikdo nikdy nezkoumal ve svých filmech pohnutky a typy lidí stejně pečlivě, jako Darren Aronofsky. Zatímco „Wrestler“ je příběhem muže, který umí jen jedno zaměstnání, jemuž je natolik osudově oddán, že raději ztratí všechny a všechno, jen, aby v něm mohl pokračovat, „Černá labuť“ je příběhem mladé dívky, jejíž profesionální touha po úspěchu je pro ni nakonec zničující. Příběhy jsou vždy umně propojeny se soukromými vztahy a nechybí nějaká ta provokace v podobě anabolik nebo lesbického sexu.

Nejinak je tomu ve filmu „Noe“, kde se Aronofsky odhodlal své analýze podrobit nejen vzorce lidského chování v krizové situaci, ale celé naše „člověčenství“. Ústřední motiv filmu má s původním biblickým příběhem pramálo společného a slouží, stejně jako syrové vyobrazení scén, jdoucích místy až na dřeň, jako jedna z jeho tradičních provokací. Výborně se hodil pro navození vypjaté atmosféry před totální zkázou, kterou má přežít vybraný okruh lidí a jako základ pro vynikající scénu stvoření světa v sedmi dnech, která je ve filmu dech beroucím okamžikem. Věřím, že takový přístup nebude věřícím vadit a pokud ano, měli by se zamyslet nad tím, zdali je jich pohled na náboženství kompatibilní s jednadvacátým stoletím.

Formát velkofilmu „Noemu“ sluší, ale opět není tím nejpodstatnějším. Trikové technologie jsou natolik pokročilé, že by měly sloužit záměru a zde mu slouží na sto procent, včetně 3D. Scény příchodu zvířat na archu, stejně jako scény zázraků nebo samotné potopy, by bez technologií současnosti zřejmě vůbec nebylo možné věrohodně natočit. „Stínohra“ na nádherně barevném pozadí v momentě, kdy se ústřední dvojice rozhoduje pro odchod k hoře, je jednou z mnoha "třešniček na dortu", kterých Aronofsky servíruje přehršel a jež jsou důkazem jeho neustávající geniality.

Ústředními postavami příběhu jsou Noe a jeho rodina. Noe je vyobrazen jako hrdina s nelehkým osudem a nutností vykonání zcela zásadní volby, jelikož „Stvořitel“ je natolik nespokojen se stavem lidské společnosti, že se ji rozhodne „restartovat“. Aronofsky odkazuje na příkladu Noema a jeho rodiny na naše pozitivní i negativní lidské vlastnosti, stejně jako na skutečnost, že ty nejlepší lidské vlastnosti, jako láska, soucit a rodinná pospolitost, jsou zároveň našim prokletím, pastí, ze které se neumíme jako lidstvo vymanit a najít tak nějaké rozumné východisko z černé, bílé a mnoha odstínů šedi v každém z nás. Pokud má někdo dojem, že záchrana lidské rasy je v podstatě dobrým koncem, v Aronofského očích je, do jisté míry právem, naprostým fiaskem a selháním.

„Noe“ je film, který má strašně moc kladů a vlastně jen jeden jediný zápor. Všechny výkony herců jsou vynikající. Ústřední dvojice Russel Crowe (Noe) a Jennifer Connelly (jeho žena) si po třinácti letech zopakovala souhru z Howardova oscarového filmu „Čistá duše“ a jejich vzájemná chemie funguje na výbornou. Film od filmu se lepšící Ray Winstone (Tubal-Cain) „vystřihl“ excelentního záporáka. Anthony Hopkins jako Metuzalém dovedl i na malém prostoru předvést své vynikající herectví. Příjemným překvapením je Emma Watson (Ila), která dělá, seč může, aby se vymanila ze škatulky „ta, co hrála Hermionu“. Předpokládám, že se jí to ještě deset až dvacet dalších let nepodaří, ale herecky a žensky zraje, jako víno.

Hudbu složil Aronofského dvorní skladatel Clint Mansell, který zatím doprovodil všechny jeho filmy a opět se mu povedl strhující hudební doprovod. Celkový dojem z filmu je velmi působivý a pro mě osobně je nejdůležitější množství otázek, které jsem si při jeho sledování pokládal a na které budu ještě hodně dlouho hledat odpovědi. A tak jediným zmíněným záporem filmu, je, že z něj divák neodchází šokován, možná na chvíli přikován do sedadla, ale velké finále se tentokrát nedostaví. Což je jediný důvod, proč strhávám z hodnocení 10%. Jinak mohu film vřele doporučit všem divákům a obzvláště těm, kteří od filmu očekávají víc, než jen „bezduchou“ akční podívanou.

Moje hodnocení: 90%