Česká filmařina skomírá v tvůrčí křeči a impotenci. Přesto se tu a tam, jen velmi výjimečně, podaří vyprodukovat film, který zaujme a pobaví diváky a přitom neurazí ani filmové kritiky.
Když jsem se dozvěděl, že velmi oblíbený bloger, autor čtyř knih a režisér Rudolf Havlík natáčí romantický film o osudu osiřelého děvčátka v předvánoční Praze, pokládal jsem to za špatný vtip. Co že? Autor, který ve svých textech snoubil vůni dálek s neotřelými příběhy, které prokládal osobními pocity, aby natočil takové klišé? Nebýt nesmírné víry v jeho talent, zřejmě bych film ignoroval. A byla by to chyba.
Je třeba zmínit, že druhý film Rudolfa Havlíka, který je opět autorem scénáře i režisérem, není v ničem nový. Téměř vše jsme již dříve viděli. Osiřelá, plačící Ema dává často vzpomenout na Kolju. Radovánky na sněhu připomínají „tatínka z polepšovny“. Seznámení nezadaného starého mládence s ženou, hledající „toho pravého“ jsme již viděli stokrát.
Ovšem dovedu si představit, že bylo nemožné odolat pokušení pospojovat to vše dohromady a „nechat příběh plavat“ jen proto, že se jedná o klišé. Vždyť úspěšné romantické příběhy jsou plné klišé a stejně tak vánoční příběhy. Zde klišé není neblahým výsledkem, ale naopak zadáním, které je třeba naplnit obsahem a naservírovat divákům, jelikož to je přesně to, co očekávají.
Rudolf Havlík napsal scénář k filmu „Pohádky pro Emu“ bravurně. Celý film přesně zapadá do škatulky žánru romantické komedie a především v detailech a v jednotlivých dialozích nekompromisně baví malé i dospělé diváky. Postranní dějová linie morčete Edy je sice očekávaně, ale výborně vypointovaná. Sympatický je i detail, že se hlavní hrdina opět jmenuje Petr jako v režijní prvotině „Zejtra napořád“.
Aňa Geislerová mě v hlavní roli recepční Marie okouzlila. Vedlejší role v anglickém filmu „Anthropoid“ ji pomohla ukončit období krásek v nesnázích a dle mého názoru Aňa zraje jako víno a podává v Pohádkách pro Emu zatím svůj nejlepší herecký výkon. Malá Ema Švábenská je milá, uvěřitelná, výborně zpívá a zvládá svoji roli s obdivuhodným přehledem. Bylo by příjemné, kdyby měla v budoucnu šanci svůj talent prohloubit a nepromarnit.
Ondřej Vetchý mě v hlavní roli Petra Millera příjemně překvapil. Dosud jsem ho měl jako herce zařazeného ve škatulce někoho, kdo o herectví slyšel, ale zatím se s ním nepotkal. V charakterních rolích příšerně přehrává, nicméně má nesmírný komediální talent, který už několikrát prokázal. Petr Miller proto jako imigrační právník, syn hádající se s otcem nebo jako vystresovaný muž, který možná právě našel své osmileté dítě, není příliš uvěřitelný. Ovšem jako starostlivý otec, překvapený svou novou rolí nebo rozechvělý a nervózní muž v nejlepších letech, usilující o falešný sňatek, je geniální.
Abych jen nechválil, musím konstatovat, že netuším, proč je český film plný smutně-směšných komedií. Otravovaly mě tím „Ženy v pokušení“ a ještě víc „Muži v naději“. Komedie má bavit, tím spíš, pokud je romantická a není nutné, aby se diváci pobrečeli jinak, než smíchem. Smutné musí být dávkováno účelně a v komedii by ho mělo být jako šafránu. V „Pohádkách pro Emu“ mi smutných odstínů místy přišlo příliš. Kdyby se vystřihly, celý film by dostal ještě větší říz. Jinak má film výborný komediální „timing“ i stříh.
Rudolf Havlík udělal jako scénárista i režisér od své prvotiny v obou řemeslech obrovský posun kupředu. Udržel si svůj tým, díky čemuž mohl kameraman Václav Tlapák opatřit film zajímavými záběry Londýna, Prahy i celou řadu velkých detailů. Ondřej Konvička nezklamal a hudebními motivy podtrhuje podmanivou atmosféru jednotlivých filmových obrazů. Přibližně v těchto, včetně hlavních rolí, bych viděl příští rok nominace na České lvy. Film vřele doporučuji k zhlédnutí, jelikož podobně konzistentních, dobrých a zábavných filmů se v českých luzích a hájích v posledních letech příliš neurodilo.
Moje hodnocení: 80%
