Jaromír Nohavica čaroval v Gongu

Po koncertě s Janáčkovou filharmonií jsem si myslel, že už mě Jaromír Nohavica ničím nepřekvapí. Přesto jsem se na jeho další koncert tento týden nesmírně těšil, jelikož i pro ostravského barda platí, všude dobře, doma nejlíp.

Je až neuvěřitelné, že je to už 3 roky, co se v Ostravě otevřel nový koncertní prostor v budově bývalého plynojemu, který dostal zvučné pojmenování Gong. Tři roky od Jarkova koncertu s Janáčkovou filharmonií, který v mých uších zřejmě žádný jiný nepřekoná. Jakkoliv série aktuálních ostravských koncertů, která proběhla 8. 6. až 11. 6., nebyla anoncovaná jako jubilejní připomínka otevření Gongu, v průběhu koncertu jsem si uvědomil, že Jarek a s ním i Ostrava dorazili společně k dalšímu významnému milníku.

Na pondělí 8. 6. si Jaromír Nohavica pozval jako hosta Jaroslava Wykrenta, přerovského zpěváka, textaře a skladatele, který v minulosti výrazně ovlivnil ostravskou hudební scénu svými písněmi, které sám interpretoval i texty a písněmi pro zpěvačku Marii Rottrovou. Jarek se zhostil v první části koncertu role Wykrentova „předskokana“ a aby byla iluze „mladého, neznámého“ zpěváka dokonalá, spustil sérii písní z před více, než dvaceti pěti let, kterými začínal. Řadu současných fanoušků tak zaskočil, jelikož většina z nich zná přeci jen lépe jeho současnou tvorbu. Zatímco Gongem zněly skvosty jako „Setkání s Puškinem“, „Bláznivá Markéta“, „O Jakubovi“, „V bufetě na stojáka“, „Přítel“ nebo „Zatím co se koupeš“ projevilo se, že má Gong přeci jen jedno úskalí. Publikum jej vnímá jako komorní koncertní prostor a spontánně nezpívá, což je u Jarkovy tvorby škoda.

Zbytek první poloviny koncertu patřil do přestávky Jaroslavu Wykrentovi. Jeho tvorba byla vždy lyrického, romantického rázu a nejinak tomu bylo i v případě nových skladeb, které na koncertě nesmírně sympaticky představil. V roce 1999 prodělal sérii mozkových příhod a je až neuvěřitelné, že se z těžkého onemocnění zotavil do té míry, že na koncertě nebyl žádný pěvecký hendikep znát. Přesto, že návštěvníci koncertu reagovali spíš na jeho starší písně jako je „Růžová pentle“ a s chutí si s ním zazpívali jeho nejznámější píseň „Agnes“, čímž se sympaticky „prolomily ledy“ společného zpěvu, jeho současná tvorba v žádném případě nepropadla. Doprovodná kapela „In Blue“, složená částečně z mladých hudebníků a částečně z hudebníků bývalého Flaminga (Plameňáci), skvěle šlapala.

Druhá část koncertu publikum ponořila opět do hlubokého, komorního ticha. Jaromír Nohavica ovládl prostor i čas a servíroval jednu píseň za druhou. „Ty ptáš se mě“, „Těšínská“, „Zbloudilý koráb“, „Já chci poezii“, „Minulost“ a další a další. Téměř se zatajeným dechem publikum sledovalo nové provedení písně „Mikymauz“, doprovázené monotónním tikotem metronomu. Věrně a rovnocenně mu při tom sekundoval jeho spoluhráč z posledních let, polský akordeonista a pianista Robert Kuśmierski. Publikum se ke společnému zpívání dostalo u rychlejších písní „Ostravo“, „Hlídač krav“, nové „U Příbora“ a u písní, které Jarek tradičně doprovází na heligonku, jako „Košilka“ nebo „Přívozská puť“, kterou zazpívali oba střídavě v české i polské verzi a při níž nečekaně představil v publiku přítomného autora textu, svého tátu.

Zvláštní moment nastal, když zazpíval „z metru“ pohledem z očí do očí do prvních řad publika zvláštní verzi písně „Margita“, protože pak v Gongu „vybuchla dobře načasovaná bomba“, která Ostravu učiní v budoucnu jednoznačně hudebnější a koncerty Jarka Nohavici dostupnější, než ve všemi fanoušky proklínaném klubu Parník. Jarek představil projekt Heligonka, což bude nový, od září tohoto roku otevřený, koncertní prostor, hudební klub nebo, chcete-li, jak sám podotkl, šantán. Udělal mi obrovskou radost a věřím, že nejen mi a nikoliv jen samotným faktem, že v Ostravě, kde začínají výrazně chybět hudební kluby, on sám, společně s finančníkem a filantropem Janem Světlíkem a architektem Josefem Pleskotem, otevře klub a neřku-li přímo šantán. Ale především tím, že tam bude často sám vystupovat a zároveň hrát s Robertem Kuśmierskim v nové hudební kapele nazvané „Doklobuka“.

Bezprostředně po oznámení této skvělé zprávy zahráli společně několik písní kapely „Doklobuka“ a myslím, že se budou do nového prostoru skvěle hodit. Oba hudebníci jsou vynikající a zábavní multiinstrumentalisté (Jarek se představil i na baskytaru a housle) takže se případní návštěvníci mají na co těšit. Zbytek koncertu se linul ve výborné náladě, způsobené touto zprávou, ve které ještě Jarek představil nové sloky písně „Lanovka nad Ostravou“, ze které vidí nejrůznější zákoutí Ostravy, magickou Stodolní a ještě magičtější ostravské Abrakadabra. V tu dobu již bylo publikum odčarované, rozezpívané a těšilo se z písničky, která nejen báječně vystihuje Ostravu, ale zároveň má obrovský potenciál, stát se novým ostravským hitem s třemi vykřičníky, ne nepodobným úspěchu dávnější písně „Milionář“ o Frantovi Šiškovi, ze které zlidovělo, že „Ostrava je region razovity“.

Jsem rád, že máme v Ostravě Jarka Nohavicu. Neznám jiného umělce a to ani v celorepublikovém měřítku, který by se tak dlouhá léta umělecky "rozdával" pro region, ve kterém žije. Jarek je náš a my jsme jeho. Dělá nám radost svým obrovským talentem, nesmírnou pracovitostí a nevypočitatelnou kreativitou, díky které „vyrostl“ v Ostravě Gong a nyní, pevně doufám, bude vzkvétat Heligonka. Díky Jarku … a v září v Heligonce na viděnou!