Americký sniper – patetická agitka

Christopher Scott Kyle je historicky nejlepší odstřelovač americké armády. Za dobu své služby v Iráku zastřelil přes 250 nepřátel a z toho 160 zabitých Pentagon oficiálně potvrdil. Natočit dle jeho skutečného příběhu film se vyloženě nabízelo a Clint Eastwood se zdál díky svému stylu pro tuto roli ideálním režisérem. Kdyby ji zvládl, psal bych teď nadšenou ódu na výsledek jeho práce, jelikož mám žánr válečného filmu i Eastwoodův styl tuze rád. Dle mého názoru je ovšem tentokrát výsledek jeho snažení přinejmenším rozpačitý.

Clint Eastwood natočil snímek bez emocí, který v podstatě dokumentární formou vypovídá o tom, co Kyle prožíval na svých čtyřech misích v Iráku, kdy se stal z bezejmenného člena jednotky SEALs nejdříve zdatným odstřelovačem, který bez skrupulí likvidoval nepřátele, ohrožující spolubojovníky, až se stal „Legendou“ s historicky největším množstvím odstřelených. Zároveň dokumentuje jeho posttraumatický syndrom ze zabíjení a všudypřítomné smrti na misích, který ovlivnil jeho civilní život.

Pochopil bych, kdyby takto pojatý film působil sugestivně alespoň jako celek, ale není tomu tak. Bradley Cooper hraje Chrise Kylea jako zádumčivého, „jednoduchého“ chlapa, který miluje svou zemi, bojuje za ni a je kvůli tomu schopen leccos obětovat. Problém je, že mu to nevěřím a neumím mu v jeho snažení fandit, přičemž bych měl, vždyť bojuje proti nepřátelům a podává excelentní výkon. Na podobnou roli je zkrátka příliš blazeovaný a na výrazu mu nepřidalo ani 20 kilo navíc, které kvůli roli přibral.

To samo o sobě ovšem není nejhorší. Eastwoodova snaha, vykreslit Kylea jako v podstatě bezchybného hrdinu, je značně křečovitá, přičemž se jeho vyprávění značně rozchází s realitou, kterou sám Kyle popsal ve své autobiografické knize. Kyle nastoupil k armádě v roce 1999, takže ve filmu zmíněný podnět ve formě útoku na dvojčata, který se odehrál v roce 2001 je manipulativní. Bylo by normální a pochopitelné, kdyby se Kyle rozhodl jít k armádě na základě úvahy „střílí mi to, jsem nabušený, nemám prachy a mám z rodea poničenou ruku, tak proč se nenechat naverbovat?“. Nijak by to nesnížilo jeho budoucí výkony a udělalo by to z něj chlapa z masa a kostí.

Ovšem Eastwood potřeboval hrdinu, „bledého jezdce“, který i svou budoucí manželku sbalí jako gentleman a vůbec se vždy stará víc o lidi okolo, než o sebe. Radí svým méně zdatným spolubojovníkům, stará se o svého bratra, který se rovněž ocitne v Iráku a v podstatě vede operaci, která má vést k dopadení šéfa Al Káidy v oblasti Zarkávího. Rovněž jeho souboj s obávaným odstřelovačem Mustafou syrského původu je mírně řečeno, vykonstruovaný, ačkoliv je fakt, že Kyle zastřelil jednoho z nepřátel, který se chystal použít pancéřovku, na větší vzdálenost, než 1900 metrů.

Možná je to pouze můj pocit, ale film mě, na rozdíl od Kyleových nepřátel, ničím nezasáhl. Důvod, proč se Kyle dostal k armádě je v podstatě zbytečný a slouží pouze k vykreslení americké, patriotické rodiny, ve které otec zrodil cílevědomě „monstrum“, které bude v budoucnu „chránit Ameriku“ v pochybných bitvách na druhé straně zeměkoule. Stejně tak linie vztahu s bratrem je nedotažená a bezpředmětná. Mnohem zajímavější by bylo vykreslit, jak se cítil Kyle po návratu a proč často přeháněl při vyprávění o tom, co zažil. Protože skutečnou legendou se stal především díky svému pohnutému osudu po návratu, jinak by o něm, mimo nadšenců vojenství a statistik v podstatě nikdo nic nevěděl.

Režiséra Clinta Eastwooda tak mohu pochválit pouze za fakt, že přebarvil načerno vlasy Sienně Miller v roli Kyleovy manželky Tayi, čímž z typické blondýny učinil uhrančivou brunetu. V podstatě natočil další „western“ stylem, který neurazí a který ani při značné délce filmu vyloženě nenudí. Až na mírně kontroverzní téma je však jako film zapomenutelný a zdaleka nedosahuje obsahově kvality podobných filmů, jako jsou „Lovec jelenů“, „Smrt číhá všude“ nebo loňských „Železných srdcí“ a už vůbec ne Eastwoodobých předchozích děl, jako byly „Gran Torino“, „Tajemná řeka“, „Million Dolar Baby“, „Nesmiřitelní“ nebo rovněž válečné „Vlajky našich otců“.

Moje hodnocení: 70%