ME2008: Přijel jsem, viděl jsem ... zvítězil fotbal

Když mi před několika týdny kamarád nabídl, abych s ním jel na ME ve fotbale do Ženevy, ani na chvíli jsem nezaváhal. Fotbal je nejpopulárnějším sportem na světě a mistrovství Evropy, stejně jako každý jiný šampionát, jeho oslavou. Dnes můj pobyt v Ženevě končí, jsem, stejně asi jako ostatní fanoušci, smutný z včerejší prohry našich fotbalistů s Portugalci, ale šťastný, že jsem mohl při tom ...

Ženeva je nádherné město, ležící na břehu jezera. Kolem dokola je lemováno horami a místní klima v těchto dnech je velmi nevyzpytatelné. Zatímco v poledne je teplota na opalování, rána a večery jsou chladnější. Blízké pohoří způsobuje, že počasí se klidně během pěti minut změní z nádherného, slunečného dne, v monzunový déšť. Dominantou města je promenáda kolem jezera a malebná zátoka, ve které stříká nepřetržitě do výše několika desítek metrů nevídaný vodotrysk. Vzhledem k průběhu šampionátu byl ozdoben kopacím míčem, který byl viditelný z širokého okolí a stal se tak vítaným orientačním bodem. Na každém kroku můžete narazit na krámky s nejrůznějším "turisticky vděčným" zbožím, kterým vévodí švýcarské hodinky a nože. Ženevané jsou právem hrdí na muzeum hodinek Patek Philippe, kde můžete najít hodinové strojky od patnáctého století až do dnešních dnů a nutno přiznat, že nad umem dávných i současných hodinářů, stejně jako nad vkusem, s jakým je muzeum pojato, nelze, než obdivně vydechnout.

Přijeli jsme již v pondělí, abychom si prohlédli památky, nasáli podhorský vzduch a aklimatizovali se v prostředí, které, jak jsme doufali, bude zasvěceno fotbalu. Nutno napsat, že v běžných dnech, s výjimkou večerních časů a tzv. Fan zóny, kterou zde Ženevané postavili pro fanoušky, jsme ve městě příliš mnoho fanoušků nepotkávali. Krajany bychom v průběhu pondělí a úterý zpočítali na prstech ruky, ale všichni jsme se nadšeně zdravili a informovali se o možnostech vidět fotbal ve Fan zóně na obřích obrazovkách. S orientací pomáhala i tzv. Fan Embassy, kde byli zástupci z různých zemí a nebyl problém získat v češtině informace o dění ve městě, přístupech ke stadionu apod.

Ženeva je silně frankofonní, takže Ženavané mluví povětšině francouzsky, ovšem na rozdíl od svých francouzských sousedů mají mnohem větší tendence, hovořit anglicky, takže jak na hotelu, v restauracích, ale v podstatě ani s kýmkoliv ve městě nebyl problém se anglicky domluvit. Muži jsou zde menší, ženy nic moc, snědé, s obřími klofáky (promiňte, ale jinak se to nedá napsat), často tělnatější. Obyvatelstvo je všech barev pleti a tak přítomnost fanoušků z Portugalska i Česka, stejně jako mnoha dalších, sice poněkud oživila barvy města všudypřítomnou zelenou a bílo-červenou, ale nikdo se na nás nedíval jako na exoty, všichni jsou zde na davy turistů zvyklí. Zajímavé bylo, že k zápasům ve Fan zóně, ať již to bylo např. Francie v. Rumunsko nebo Holandskou v. Itálie se sešlo mnoho fanoušků, takže atmosféra nebyla příliš odlišná od atmosféry na stadionech, tak trošku fotbalové kino.

V úterý večer a v průběhu středy se začali do Ženevy sjíždět krajané, kteří vyrazili povětšině auty s jediným cílem, vidět zápas s Portugalci. Město se brzy zaplnilo fanoušky obou táborů, kteří se uctivě míjeli, občas si vyměnili navzájem pár fotbalových chorálů a to bylo vše. V ovzduší byl respekt, radost, fotbal jako gladiátorské klání, které má za účel bavit, nikoliv lidi nabádat k tomu, aby si rozbíjeli hlavy. Přiznám se, že jsem začal chápat význam slova fotbalový svátek a to nikoliv proto, že když jsme seděli na zahrádce mexické restaurace, prošla kolem skupinka komentátorů Primy, vedená Láďou Šmicerem. Před stadionem Stade de Genéve, na kterém večerní zápas proběhl, byl údajně problém s parkováním, ale jinak měli Švýcaři organizaci zvládnutou na jedničku. Řada pořadatelů i ve městě hovořila česky nebo to přímo byli najatí Češi, všudypřítomný policie dbala na pořádek, vlaky z Ženevského hlavního nádraží do předměstí Lancy, byli pro fanoušky zdarma, ale popravdě, nikdo se kontrolou jízdného nezabýval. Komentář na stadionu byl, mimo jiné, česky.

Jak dopadl zápas asi všichni víte. Atmosféra byla nádherná, prostředí na stadionu víc, než důstojné a přiznám se, že 29.000 lidí, mezi nimiž byli zástupci obou táborů půl napůl, vytvořilo kulisu s jakou jsem se zatím v životě nesetkal. Fotbalisti makali, snažili se a vyhrálo Portugalsko, možná drobátko šťastnější, možná ve druhé půli fotbalovější. Jistě se najde řada báječných zvěrozvěstů, kteří přesně pojmenují důvody prohry, ze které budou, vzhledem k naší mentalitě, obviňovat trenéra, útočníky, možná i Petra Čecha za druhý gól. Pro mě a myslím, že i pro většinu fanoušků, kteří byli přímo na utkání v Ženevě je prohra smutným, ale nikoliv tím nejpodstatnějším faktem. Pobavili jsme se, radovali ze hry, zafandili jsme si a to je, o co by ve fotbale měli jít, protože je to hra a nikdy nikdo nebude jen vyhrávat.

Večer v Ženevě kupodivu nepatřil fanouškům Portugalska, kteří většinou hned po zápase, stejně jako většina našich, odjeli domů nebo do hotelů a Fan kempu za městem. Všude troubili Turci, kteří svedli vítěznou bitvu se Švýcary a tak rovněž domácí působili posmutněle. Nicméně všichni a všude slavili, rozebírali utkání a bavili se. Až na bitku mezi pár mládežníky v jednom baru, která ovšem asi s mistrovstvím neměla žádnou souvislost, nebyly nikde známky agrese, dobírání si jeden druhého, škádlení. Pohoda, radost a fotbal zvítězily a já si myslím, že tak by to mělo být. Je to jen fotbal, jen hra, ... oslava dovednosti fotbalistů a našeho nadšení s jakým fotbal sledujeme, jezdíme na zápasy, s jakým fandíme.