The Pixies 10.10.2013 velký sál Lucerny, Praha

Nestává se tak často, aby naší republiku navštívila hudební legenda. Ve čtvrtek 10.10.2013 se to podařilo. Ve velkém sále Lucerny v Praze vystoupili „The Pixies“, kapela, bez které by zřejmě nevznikly další hudební legendy, jako jsou například „Nirvana“ nebo „Pearl Jam“ a řada dalších, kteří „Pixies“ zmiňují jako nedosažitelný vzor inspirace, u nás například „Tata Bojs“ nebo „Vypsaná Fixa“.

Psal se rok 1989. Komunismu docházel dech a ve světě docházel dech všem alternativním, hudebním směrům, které vznikly na počátku osmdesátých let. Punk rock prožíval klinickou smrt. Na jeho trouchnivějících základech vznikly styly jako heavy metal a jeho ostřejší deriváty, živené hardrockem sedmdesátých let, ale především nová vlna kytarových a alternativních kapel, zastoupená například skupinou „Joy Division“, jejíž zpěvák Ian Curtis tragicky zemřel, stejně jako dodnes tvořícími „U2“ a „The Cure“.

My jsme se o tomto tvůrčím rozpuku doslýchali se značným zpožděním ze zahraničních rádií a tiskovin. V Ostravě byl k mání polský časopis „Magazyn Muzyczny“ a polský druhý a třetí program rádia, který přehrával celé desky všech různých hudebních stylů. Na gymplu bylo tehdy „IN“ diskutovat s přáteli o muzice a kamarád mě právě od heavy metalu a tvrdších rockových směrů nasměroval k poslechu alternativní muziky.

Obzvláště jsem si oblíbil skupiny kolem vydavatelství 4AD, jehož zakladal Ivo Watts-Russell měl a mimochodem dodnes má (viz. „The National“) skvělý čich na začínající kapely. Když už jsem měl pocit, že poté, co světu odhalil takové skvosty, jakými byli „Dead Can Dance“ nebo „Cocteat Twins“, i jemu dochází dech, dočetl jsem se v „Magazynu Muzycznem“, že se přeorientoval na americkou undergroundovou hudbu a mezi jinými vydal alba „jistých“ „The Pixies“.

Před sametovou revolucí fungovala v Ostravě nelegální burza veškerých artiklů, které se za komoušů nedaly sehnat. Dalo se zde sehnat vše, jelikož tehdy chybělo vše, mezi jinými i tzv. „západní“ muzika. Chodil jsem tam pravidelně a mezi mnoha prodejci našel kluka, který prodával nahrané kazety za tehdy „nekřesťanských“ 130,- Kčs. První kazeta, kterou jsem si u něj koupil, obsahovala desky „The Pixies“ „Come on Pilgrim“, „Surfer Rosa“ a „Doolittle“.

Najednou se splnily všechny mé hudební sny, kromě jediného. Po veškerých mých hudebních zkušenostech, obsahující jazzové a countryové, na kterých jsem díky svému tátovi vyrostl, popových a všech českých, které jsem nasál díky polské televizi a svému kamarádovi Oldovi, který tehdy kupoval snad veškerou produkci Supraphonu, tvrdších rockových kapelách z burzy a alternativní hudbě z rádia, jsem si přál poznat kapelu, která by to vše snoubila dohromady a zároveň se nebrala nijak vážně.

„The Pixies“ splnili bezvýhradně mé přání. Každá jejich skladba obsahovala tolik nápadů, že by na jejich základě průměrná kapela vydala samostatnou desku. Hudba byla až punkové energická a aranžmá nesmírně rafinovaná. Kakofonické kytary působily místy psychedelickým dojmem a duety ústředního dua zpěváků se snoubily s takovou samozřejmostí, že inspirují dodnes (viz. například „Levitate Me“ v podání Hansarda a Irglové). Přičemž některé motivy působily žertovně a nebylo pochyb, že tahle kapela hudbu netvoří, ale žije jí.

Jejich následující album „Bossanova“ jsem si poslechl již ve svobodné republice. Přesto jsem si ji ještě mohl poslechnout celou v rádiu, dokud OSA tento model zcela nezakázala a pamatuji si, že jsem si v polovině desky přál, aby hudba nikdy nepřestala. Když skupina vydala svou tehdy poslední a dodnes poslední dlouhohrající desku „Trompe Le Monde“ v roce 1991 a poté se rozpadla, cítil jsem se hudebně ošizený, podvedený a především zklamaný. I přes nabytou svobodu jsem si nestihl totiž splnit svůj jediný sen. Navštívit koncert „Pixies“ s partnerkou, kterou bych miloval a rozuměla by mi i hudbě. Viděl jsem se v klubu, kde hrají „Pixies“, jak společně popíjíme a posloucháme jejich opojnou muziku.

Všichni členové skupiny po rozpadu rozjeli svou soukromou kariéru, z níž zřejmě nejúspěšnější je kariéra leadra, zpěváka a kytaristy kapely Franka Blacka, v dobách „The Pixies“ nazývaného „Black Francis“ a vlastním jménem Charlese Thompsona IV. Jeho sólové desky se setkaly s velmi pozitivním ohlasem a některé písničky mohou znát i čeští filmoví diváci, jelikož jeho hudbou začíná kultovní film „Knoflíkáři“. „Pixies“ se stali po svém rozpadu legendou a často slyšenou kapelou v nejrůznějších filmech, například ve Fincherově kultovním filmu „Klub rváčů“.

Baskytaristka Kim Deal se natolik shlédla ve své skupině „The Breeders“, že se v červnu tohoto roku definitivně odloučila od kapely „Pixies“, jelikož zřejmě nevěřila v její úspěšný comeback. Geniální kytarista Joey Santiago, kdy právě proplétání jeho a Blackovy kytary se stalo pro „Pixies“ tolik typickým, se stal vyhledávaným studiovým hráčem a podílel se i na několika (a řekl bych, že dodnes těch nejlepších) Blackových sólových albech. Zapomenut nemůže být ani bubeník Dave Lovering, důmyslná rytmika, která vždy hnala „Pixies“ dopředu.

Představa, že bych si někdy mohl splnit svůj sen, se začala zcela nepředvídatelně zhmotňovat, když se v roce 2004 dala skupina dohromady, údajně u příležitosti deseti let od svého rozpadu a zahrála společně na několika koncertech v Americe a v následujících letech i v Evropě. Koncert na rakouském festivalu mi unikl, stejně jako dnes již kultovní koncert v pražském Roxy klubu, ale koncert na Pohoda festivalu v Trenčíně v roce 2006 znamenal naprostou extázi, ačkoliv jsem jej navštívil pouze sám s přáteli.

„Pixies“ se tehdy představili v poněkud rozechvělé a ne zcela přesvědčivé formě a jakkoliv byl jejich koncert pro mě, jako fanouška, nezapomenutelným zážitkem, nemohu tvrdit, že mu nic nechybělo. Na pódiu se neobjevil jeden celek, ale čtyři hráči, kteří přehráli nejznámější písně „Pixies“, všichni poněkud „obtloustlí“, „staří“, „plešatí“ a v ničem nepřipomínající dávnou legendu.

Po sadě koncertů se nad „Pixies“ opět zavřela voda. Nevím, co je přimělo k tomu, dát se letos dohromady, každopádně tato zpráva zapůsobila mezi hudebními fanoušky jako bomba a bylo jisté, že avizovaný pražský koncert bude vyprodaný. Proto přidali ještě jeden. Tentokrát jsem byl přesvědčený, že si sen splním a věděl jsem, že na něj nebudu sám. Jak bych mohl, když mi přítelkyně v době, kdy jsme se seznamovali, poslala jako svou oblíbenou skladbu klavírní remake písně „Where is my Mind“ od Maxence Cyrin, aniž by měla tušení, kdo tuto píseň v originále zpíval a jak moc pro mě „Pixies“ znamenají.

Z koncertu jsem měl neskutečný strach. Po zkušenosti z „Pohody“ jsem očekával čtyřku mnohem více vyžilých individuí, snažících se rozvzpomenout na zašlou slávu. Dokonce jsem zvažoval, že bych na koncert nejel. Navíc bylo zřejmé, že se nebude jednat o původní sestavu, jelikož po odchodu Kim Deal ji nahradila málo známá baskytaristka skupiny "The Muffs" Kim Shattuck.

Jenže se stalo nemožné. Kdo navštívil ve čtvrtek 10.10.2013 koncert „Pixies“ prožil „déjá vu“ svých nesplněných snů. „Klubová“ atmosféra velkého sálu Lucerny „Pixies“ neuvěřitelně sedla a dav skládal hlasitou poklonu každé jejich skladbě, včetně nejnovějších, často ještě neslyšených, ačkoliv nepochybuji o tom, že většina fanoušků si stáhla nové EP1. Občas se zdálo, že pro neustávající potlesk ani nezačnou hrát další píseň. Kim Shattuck rychle vygumovala vzpomínku na Kim Deal.

V sále se zhroutil čas a vrátil se na přelom osmdesátých a devadesátých let. „Pixies“ od prvního tónu nenechali nikoho na pochybách, že pověst skvělé koncertní kapely, za kterou je chválil a naopak hanil Nirvanu, jejich společný producent Steve Albini, nelhala. Na Lucernu skvělý zvuk, který začal haprovat až těsně před koncem „oficiální“ části koncertu, dával vzpomenout na písně „Pixies“ v CD kvalitě. Neskutečná energie ovládala prostor obzvláště při skladbách z kultovních alb „Doolittle“ a „Bossanova“, kdy se s „Pixies“ vlnil a zpíval celý sál bez ohledu na věk.

Nevím, jak dlouho mi ještě budou znít v uších „Caribou“, „Vamos“, „Ed is Dead“, „Bone Machine“, „Break My Body“, „Here Comes Your Man“, úvodní „Gouge Away“, „Velouria“, „Wave of Mutilation“, „Havalina“, „Subbacultcha“ a celá řada dalších. Při „Monkey Gone to Heaven“ jsem se téměř neubránil dojetí, že slyším svou neoblíbenější píseň a u přídavku „Where is My Mind“ se mi splnil sen.

Slyšel jsem a viděl legendu. Není vůbec důležité, jak dobré jsou a budou další písně, které „Pixies“ ještě složí. V některých z nich je slyšet jistý potenciál, jiné fungují jako desítky písní, které složil v mezidobí sám Frank Black. Dělají radost příznivcům této kultovní kapely a připomínají „ještě jsme tady“, těště se s námi z každého tónu. Nechme se tedy překvapit, protože dle mého názoru je nyní zřejmé, že „Pixies“ ještě neřekli své poslední slovo.

Moje hodnocení: Jak jinak, než 100%