Ve jménu otce i syna i ducha lidského

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Všichni jsme se vedrem vařili ve vlastní šťávě. Léto roku 1994 bylo obzvláště parné a měli jsme pocit, že nás silonové vojenské bundošky sežerou dřív, než nás zelená mašinérie vyplivne zpátky do civilu.

Mohl jsem se vojně vyhnout. Kamarádi hromadně nastupovali civilní službu, jenže já měl dojem, že bych byl své ženě, která již pracovala, na obtíž. Tvrdnul bych doma, pracoval v lepším případě někde v nemocnici jako lapiduch a do rodinného rozpočtu bych přispíval pouze několika stovkami. Proto jsem zvolil vojenskou prezenční službu, kde o mě mělo být rok postaráno, zatímco „civilka“ by trvala rok a půl.

Po dokončení vysoké školy jsme byli s manželkou rozhodnutí hned založit rodinu a já jsem doufal, že mi po narození syna vojnu zkrátí na pět měsíců, což měli všichni tátové v té době zaručené. Jenže přes naši usilovnou snahu, započatou již v průběhu posledního semestru školy, se k nám dítěti dlouho nechtělo. A tak už jsem měl odkroucenou polovinu služby, když mi manželka zvěstovala šťastnou novinu, že sklidíme zasloužené ovoce naší snahy. A že to byla snaha pro vojáka základní služby zatraceně příjemná, asi nemusím příliš rozebírat.

Na radu kamaráda Pišty jsem se stal po „příjímači“ písařem. S nadporučíkem Vaškem jsme se k útvaru dostali zhruba ve stejnou dobu a on si mě po chvilce váhání vybral na štáb z vojáků, kteří se mu dobrovolně přihlásili. Práci vojenské „sekretářky“ jsem zvládal, jelikož jsem po mnoha letech hry na klavír psal zatraceně rychle i na tom mizerném, přenosném psacím stroji, kterým mě, coby vrcholem techniky, vybavil.

Žili jsme ve vzájemné symbióze. Já mu občas zaběhl do města něco vyřídit, písařské i další služební povinnosti jsem si plnil „na výbornou“ a on mě za to posílal domů sloužit o víkendech naší manželské myšlence brzy narozeného potomka.

Jít z vojny dříve domů, byť o jediný měsíc, bylo lákavé. Přežíval jsem s tou nadějí a při plnění „nelehkých“ vojenských povinností jsem se připravoval na roli otce. Pečlivě jsem naplánoval dovolenou na první dva týdny srpna, ve kterých měla manželka rodit. Už se zdálo, že to nevyjde a já se na dovolence narození syna nedočkám, ale pár dní před koncem dovolené se narodil náš vytoužený syn. Na vojnu jsem se vracel po několika dnech v lihu jako hrdina, který bude předmětem oprávněné závisti ze strany „spolubojovníků“, jelikož po vyplnění nezbytných papírů, zaslání žádostí a přečkání několika dní, jsem se měl definitivně z vojny vrátit domů.

Což se samozřejmě nemohlo obejít bez zasloužené oslavy s kamarády. Začali jsme v hospůdce na pivku, které jsme postupně začali prokládat panáčky, až jsme skončili ve vinném sklepě, tolik typickém pro jih Moravy, kde byl dislokován náš útvar. Netuším, kolik jsme toho vypili. Pamatuji si jen, že odcházím, nabírám sám směr kasárna a pak sním, ze snu se na chvíli probouzím, abych ucítil, jak padám přes nějakou zeď a následně cítím tupý úder do hlavy, načež se rozhostila černočerná tma.

Probudil jsem se v bílém pokoji. Chvíli jsem v alkoholovém oparu uvažoval, kde jsem. Když se celý rok pohybujete v zeleném světě, je každá jiná barva stejně šokující, jako modré tepláky, které jsme tehdy nosili v době „volna“.

„Že bych byl v nebi?“, říkal jsem si, zatímco alter ego podsouvalo mému stále ještě opilému mozku znejišťující myšlenku, že tohle bude spíš peklo.

V zápětí jsem vystřelil z postele a vrhl jsem se z pokoje na chodbu. Tam již bylo vše v pořádku. Zelené stěny, zelené vybavení, zelení lidé v bílých pláštích. Byl jsem na útvarové ošetřovně, kde jsem to důvěrně znal, jelikož jsem tam chodil majoru Lhotákovi opečovávat tehdy jediný, jeho osobní, útvarový počítač.

Po chodbě proti mně kráčel Mirek, kterého jsem znal z návštěv u doktora Lhotáka.

„Áaa, šípková Růženka se nám probudila.“ … „Pojď, ošetřím ti to.“

Teprve teď jsem si uvědomil, že mám v dlani a prostředníčku tři díry až na kost, zřejmě od nějakého drátu a přes celá záda krvavý šrám, který začal nepříjemně bolet. Hlava brněla, ale byla kupodivu v pořádku.

Po ošetření jsem vypadl z ošetřovny, jak z kina. Přešel jsem váhavým krokem „buzerák“ a snažil jsem se moc nekymácet, jakkoliv promile v mé krvi byly proti jakémukoliv koordinovanému pohybu.

„Vy jste toho syna včera řádně zapil! … „, zdravila mě z povzdálí přes celý „buzerák“ paní Stolarčíková, manželka bývalého politruka, jednoho z největších volů na útvaru. Výborná ženská, která taky pracovala na štábu.

Mlčky jsem se nezmohl na víc, než na křečovitý úsměv.

Nemělo smysl vracet se na rotu. Bylo po rozcvičce, po snídani, měl jsem hlad a šel jsem „do zaměstnání“ zatraceně pozdě, ale nenapadlo mě nic jiného, než jít hned do kanceláře na štáb makat, jak bylo mým zvykem, abych se prací nějak „vyplatil“ z průseru, který jsem cítil za krkem stejně jako ranní opici.

Nadporučík Vašek nehnul brvou. Zásoboval mě psaním na stroji a jinýma pitomostma a pobaveně se díval, jak proklínám každý úder. Dílem díky zraněné dlani, dílem díky neschopnosti promyšlených pohybů a nutnosti něco neustále opravovat. K polednímu si pozval do kanceláře službukonajícího dévéťáka.

Major Hil by výborný chlap. Požíval opravdového obdivu mužstva, ke kterému se jako jeden z mála důstojníků vždy choval férově. Nadporučík Vašek mě chtěl po příchodu Hila vyhodit z kanceláře, ale Hil ho přesvědčil, že mohu zůstat a vše slyšet.

„Kdy přišel svobodník včera na útvar?“

… „přiblizně kolem jedné.“

„Hmmm, takže o dvě hodiny později, než měl! ... A nedělal nějaké problémy? Neřval!? Nebo dokonce, nezpíval?“

„Ne, on nemohl ani mluvit“ …

Z výpovědi Hila vyplynulo, že jsem v noci po cestě domů spadl někomu do zahrady. Zřejmě jsem si myslel, že lezu přes plot do kasáren, ale spadl jsem a pádem se omráčil. Nějaký místní muž, jehož identitu jsem se nikdy nedozvěděl, uslyšel šramot na zahradě a místo toho, aby na mě vzal v noční tmě sekeru, mě obětavě naložil do auta a dovezl ke kasárnám, kde mě předal vojákům, vracejícím se z vycházky. Ti mě dovedli k dozorčímu vojenského útvaru a odtamtud jsem putoval rovnou na záchytku v podobě útvarové ošetřovny.

Rázem jsem vystřízlivěl a z kanceláře jsem se odpoledne vracel na rotu jako v mátohách. Měl jsem vše domluvené. Od prvního září jsem měl po předčasném návratu z vojny nastoupit do práce a místo toho hrozilo, že mou žádost zruší, budu na vojně až dokonce září a ještě budu nasluhovat pozdní příchod. Já, elitní žák, nejlepší student našeho ročníku vysoké školy, do té doby vzorný voják a teď, „ožrala“ a potížista.

Moje pochyby narostly druhý den ráno, kdy jsem se dozvěděl, že mám jít „na kobereček“ k veliteli pluku, plukovníkovi Matyášovi. Za celou dobu vojny jsem nebyl u něj v kanceláři a nenapadlo mě nic jiného, než, že dostanu „zasloužené“ ÚPPDKV.

Plukovník Matyáš mě po rutinním zahlášení zasypal slovy, která mi splývala v jedno nesrozumitelné souvětí, ze kterého jsem vyrozuměl pouze to, že mě povyšuje za bezproblémovou a vzornou službu, kterou jsem po celou dobu vojny vykonával.

Nic jsem nechápal. Jen jsem povýšení s povděkem přijal a dnes už vím, že jsem se nikdy v životě neocitl v paradoxnější situaci.

Matyáš o mém průseru nepochybně věděl, jelikož si o něm cvrlikali štábní špačci na střeše. Povýšení bylo dílem pracovníka finanční služby a plukovníka v záloze, Kolejníka, shodou okolností dříve velitele našeho pluku, kterému jsem jako tehdy jediný, počítačově gramotný voják pluku, jezdil v průběhu vojny do Olomouce každý měsíc, nad rámec ostatních služeb a povinností, pomáhat počítat výplaty důstojníků. I přes průšvih, který jsem vyrobil, si jako správný chlap nedovedl představit, že by mě za mou pomoc neodměnil alespoň povýšením.

Po cestě ze štábu jsem věděl, že nic nasluhovat nebudu, pojedu domů a budu si konečně moci užívat civilního života, rodiny a syna.

Asi by se zasloužilo poděkovat „všem svatým“. Těm, kteří mě v opilosti nenechali spadnout někam do hluboké škarpy, srazit si vaz nebo býti okraden a domlácen partou rabiátů. Ale já dodnes děkuji hlavně všem dobrým duším lidí kolem mě. Dobrému muži, který mě přivezl do kasáren a všem, kteří velkoryse přehlédli průser nezralého mladíka a ohodnotili dřívější poctivý výkon mé služby.

Víckrát v životě jsem takové štěstí neměl, protože život bývá spíš krutý, než spravedlivý a většinu jiných provinění jsem si poctivě „vyžral“. Ovšem na parné léto roku 1994 a na tváře lidí, kteří, ač tak krátce a přeci významně ovlivnili můj život, nikdy nezapomenu.