V Senátních volbách zvítězil nevidomý strach z reforem

Když jsem zde před týdnem psal, že mě sice výsledek voleb, především postup 22 sociálně demokratických kandidátů na senátora do druhého kola senátních voleb, nepřekvapil, ale hodnotil jsem jej jako nesouhlas voličů s plánovanými reformami vlády, byl jsem z několika stran osočen z poraženectví, chmurných prognóz apod. Jak se ukazuje, mé chmurné prognózy nabraly naprosto reálný charakter, bohužel ...

Ve druhém kole voleb do Senátu zvítězila ČSSD ve dvanácti z dvacetisedmi volebních okrsků a získala tak přesně toužebně očekávaných 12 křesel, což jí zajistilo současnou většinu v Senátu. Ne, že by na tomto samotném faktu bylo něco příliš šokujícího. V demokracii je běžné, že pokud například v Parlamentu má většinu vládnoucí garnitura, ve druhé komoře, u nás v Senátu, může mít většinu opozice. Většinou je to ku prospěchu věci, protože se dá očekávat souhlas s návrhy vlády napříč celým politickým spektrem.

Z pohledu kontroly práce vlády, možnosti temperovat ze strany Senátu její rozhodnutí, se zdá, že vyhrála touha voličů, aby vláda, která má nadpoloviční podporu parlamentu, pod takovou kontrolou byla a musela dopřát většího sluchu sociální demokracii, která se ohání sociálními zájmy voličů a jejich ochranou. Ani z toho pohledu ještě nemám problém, protože by se v tom projevil nebývalý rozum voličů, kteří by dali jasný signál, že v parlamentních volbách volili změnu, ale změny se nezdají být zcela v pořádku, případně jsou příliš drsné a chtějí, aby reformy byly pod "sociální kuratelou".

S čím ovšem mám problém, že karty jsou rozdány tak, že opozicí je v této chvíli post-paroubkovská sociální demokracie, která za poslední roky neukázala nic jiného, než politiku oportunismu, házení klacků pod nohy a znepříjemňování práce komunikoliv, kdo přišel s jakýmikoliv konstruktivními návrhy. Sociální demokracie v této podobě, kromě vyhození páně Paroubka, neukázala žádnou vlastní sebereflexi, natož, aby byla schopná přispět k řešení současné, stále ještě tíživé ekonomické, situace jinak, než opakovanými sliby, které krizi spíše prohloubí.

Útěchou mi nemůže být ani fakt, že volilo pouze 25% voličů a zbylých 75% procent tudíž volby do Senátu zřejmě nezajímají nebo považují Senát za zbytečný a přáli by si jeho zrušení. To je ovšem značně naivní představa, protože zatím Senát existuje a vzhledem k vyjádření šéfa sociálních demokratů z minulého týdne, že udělá maximum, aby znepříjemnil přijetí reformních kroků, lze pouze konstatovat, že dostal do ruky od voličů účinný nástroj, aby řadu reforem buď zcela znemožnil nebo výrazně zpomalil, ale každopádně, aby kalil vodu, jak to socialisti "umí".

Nerad bych voličům křivdil, ale já jejich výsledné, většinové rozhodnutí v těchto senátních volbách vnímám následovně: "nechceme reformy, nechceme šetřit, chceme prožrat, co se dá a za každou cenu, dokud nebude skutečně zle a k tomu nám napomáhej naprosto nezodpovědná sociální demokracie".

Kostky k nekonečné přetahované mezi vládou a sociální demokracií byly vrženy ...